Čaroděj

Čaroděj všeobecně

Čaroděj - osoba (mužského pohlaví) praktikující čarodějnictví. Osoba ženského pohlaví se podle okolností může nazývat čarodějka nebo čarodějnice - druhé označení bývá obvykle chápáno pejorativně nebo jako označení osoby zlé. Odpovídající označení zlého čaroděje je černokněžník. Mág může být synonymem čaroděje nebo označení specializace. Další specializací je nekromancer (nekromant), zabývající se magií smrti - tedy oživování mrtvých apod (obvykle je to považováno za černou magii). Kouzelník (kouzelnice) bývá spíš člověk, který magii neovládá, ale předstírá to pomocí triků.

Čaroděj může svou svou božskou vůlí ovlivňovat scela cíleně jakékoli dění okolo sebe i v sobě, ba i scela na opačném konci světa, či ve sluneční soustavě, nebo ve vzdálených galaxiích. Záleží pouze na duchovní vyspělosti konkrétního čaroděje. Nic není nemožné, avšak vše má svůj kosmický a božský řád, tak i všeliké čarodějnické kousky jsou pro konkrétní čaroděje různě časově omezeny. Čaroděj nerozděluje dobro a zlo, bílou a černou magii, pozitivismus a negativismus, neboť chápe a vnímá celovesmírnou potřebu obého. Tudíž někdy podpoří dobro, někdy i zlo. Nerozeználi vhodnost konkrétní podpory, pak na sebe uvalí kletbu a pochopitelně též karmu. Na rozdíl od běžné osoby žijící ve věčné iluzi se však jeho karma srovnává ve velmi krátkém časovém úseku a to do 14dnů. Též v tomto případě záleží na vyspělosti duše konkrétního čaroděje.

Není znám jediný skutečně doložený historický čaroděj, ale kromě nepočítatelných bezejmenných čarodějů se vyskytují i čarodějové jmenovaní a slavní.

  • Abe no Seimei, Japonsko
  • Faust z českých legend
  • Merlin z legendy o králi Artušovi
  • Rasputin, ruský kněz
  • Taliesin, hlavní hrdina waleských mýtů
  • Pan Twardowski, polská obdoba Fausta
  • Zarathushtra, zakladatel zoroasterismu
  • Ivan Píša(Sorceren), čaroděj ?,Česká republika

Merlin - jedna z reinkarnací Ivana Píši

Merlin Ambrosius (velšsky Myrddin Emrys nebo Myrddin Wyllt (Merlin divoký), Merlin Caledonensis (Skotský Merlin), Merlinus, nebo také Merlyn) je znám především jako čaroděj, druid a prorok z legend o králi Artuši, i když existují i poněkud jiné popisy této postavy.

Merlin jako literární postava se vyskytuje prakticky ve všech zpracováních Legendy o králi Artuši i mnoha dílech, která tuto legendu využívají jen jako svůj rámec nebo naopak epizodu. Historicky první zmínka o Merlinovi je v díle velšského kněze Geoffreye z Monmouthu, který je také autorem samotného přepisu jména Merlin. 

ZARATHUŠTRA - jedna z reinkarnací Ivana Píši

Zarathuštra, latinsky Zoroaster, Zoroastres nebo Zaratus, persky Zardušt (žil patrně v 7. století př. n. l.) byl staroperský náboženský reformátor, zakladatel zoroastrismu.

 Zarathuštra na Rafaelově nástěnné fresce ve Vatikánu

Všechny zprávy o životě Zarathuštry jsou založeny na domněnkách a legendách, jeho životní data se nedají blíže ohraničit. Podle tradic, zachovaných v knihách vyznavačů jeho náboženství, pocházel z rodu Haéčataspovců a jeho rodiče se jmenovali Pourušáspa a Dughdóvá. Ve starých spisech se tvrdí, že ďáblové dělali všechno pro to, aby zabránili Zarathuštrovu příchodu na svět, jejich snahy však ztroskotaly, třebaže jim pomáhali čarodějové a hadači, zvaní karapové.

Náboženství árijských kmenů v Íránu bylo v Zarathuštrově době velmi jednoduché, spočívalo vlastně jen na obětech, jimiž se získávala přízeň bůžků (daivů). Karapové, zprostředkovávající kontakt s napřirozenými bytostmi, měli pak na íránskou společnost značný vliv. Zarathuštra brzy poznal negativní stránku tohoto kultu a vystupoval především proti obětem, jimiž se rolníci ochuzovali o mnoho skotu. Aby dosáhl radikální změny, vydal se jako dvacetiletý mladík na cestu Íránem, brojil proti daivům i obětem a hlásal víru v jediného dobrého ducha – Ahura , Zbožnou Mazdu, Pána Moudrosti. Ten spolu se svými pomocníky, Dobrou myslí, Nejlepším řádemoddaností, Výbornou vládou, Zdravím a Nesmrtelností, spravedlivě řídí celý běh věcí.

Moc karapů však nebylo lehké zlomit a teprve po mnoha letech se Zarathuštrovi podařilo přesvědčit o své pravdě knížete Vištáspu, jemuž uzdravil nejlepšího koně. Vištáspa, utvrzený ve víře četnými zjeveními, pak začal šířit mazdovskou nauku ve svých državách a podnikl kvůli tomu i řadu vojenských výprav. Na jeho dvoře žil Zarathuštra až do smrti.

Zarathuštra je pravděpodobně autorem gáth, nejstarší části Avesty. Gáth je celkem pět a jsou řazeny do Jasny. Hlásá se v nich víra, že existují dva původní duchové, z nichž jeden je tvůrce dobra a druhý ničitel. Ve světě je zastoupen obojí princip – pravda i lež. Když se původní íránští bůžkové měli rozhodnout, na čí stranu se přiklonit, vyvolili si ničitele a stali se z nich ďáblové. Každý, kdo se postaví na stranu pravdy, dostane podporu od dobrého ducha, s jehož pomocí zvítězí ve všech zkouškách.

Zarathuštrova nauka byla písemně fixována až několik set let po smrti svého zakladatele, v dobách parthské říše. Za vlády perské dynastie Sásánovců (224 – 651) se stala státním náboženstvím v Íránu a její vykladači (mágové) měli značný vliv na politiku. Nakolik byli zarathuštrovskou vírou prodchnuti staří perští králové z achaimenovské dynastie, je mezi badateli dodnes sporné.

Zarathuštra je mimo jiné hrdinou knihy Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra

TIBETSKÝ KRÁL-MANGSONG MANGCAN - jedna z reinkarnací Ivana Píši

Mangsong Mangcän (650–676) byl tibetský král, nástupce a vnuk Songcän Gampa.

Formálně se chopil trůnu rok po Songcän Gampově smrti v roce 649. Mangsong Mangcän byl však ještě dítě, proto se vlády ujal regent Gar Töngcan. Ten fakticky držel vládu nad Tibetem ve svých rukou.[1][2]

Období vlády Mangsong Mangcäna bylo poznamenáno válečnými střety s Čínou, resp. dynastií Tchang. Tibetská vojska tehdy dobyla oblast Až (též Tchujüchun; jednalo se o oblast obývanou Tchujüchuny, čili spojenými kmeny mongolských kočovníků) a začala podnikat vojenské výpravy na území ovládané Tchangy. V roce 670 tibetská armáda vnikla do Čínského Turkestánu (této oblasti dnes přibližně odpovídá čínská provincie Sin-ťiang) a dobytím čtyř zdejších pevností (Chotan, Kuča, Kašgar a Karašahr) Tibeťané fakticky přebrali vládu nad celou oblastí. Čína odpověděla vysláním statisícové armády proti Tibeťanům. V bitvě u Ta-fej-čchuanu však byla čínská vojska poražena a ani v dalších bitvách se velkým Tchangům nepodařilo získat Tibetem odňatá území zpět.[3]

Podle některých tibetských zdrojů Mangsong Mangcän zemřel v roce 676,[4] podle jiných zdrojů však Tibeťané drželi jeho smrt v tajnosti po tři roky, aby tak Číňané nebyli obeznámeni se skutečností, že Tibetská říše nemá vůdce.[5][6] Čínský zdroj klade královu smrt do roku 679.[7] Mangsong Mangcän by pohřben nedaleko Jarlungu na královském pohřebišti.[8]

Dalším tibetským králem se pak stal jeho syn Düsong Mangdže. Podle záznamů dynastie Tchang měl Düsong v roce 679 osm let (dle Západního počítání devět). Pravděpodobně se tak narodil v roce 670.

KAREL II. - jedna z reinkarnací Ivana Píši

Karel II. hrabě z Lichtenstein-Castelcornu (8. dubna 1624, Kladsko – 23. září 1695, Olomouc) byl v letech 1664–1695 olomoucký biskup.

 Znak biskupa Karla II. z Lichtenstein-Castelcornu v Olomouci. Spodní znak patří kanovníkovi Ferdinandu svobodnému pánu Schröffelovi ze Schröffenheimbu.

Další vyobrazení jeho znaku v Olomouci jsou – kromě znaku na ulici Wurmova 13 (viz obrázek) – dvě také přímo na portálech budovy olomouckého arcibiskupství a jedno na portálu na ulici Křížkovského 3.

V roce 1670 založil v Krnově jezuitskou kolej.

Je pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci

APOŠTOL JAKUB - jedna z reinkarnací Ivana Píši

Jakub Větší

Umučení sv. Jakuba od Albrechta Dürera Sv. Jakub Maurobijce

Apoštol Jakub, označovaný Starší, Větší či Zebedeův (pro odlišení od svého jmenovce Jakuba Alfeova) byl jeden z dvanácti apoštolů – učedníků Ježíše Krista. Jméno Jakub je překladem Iácobos pořečtěného tvaru jména slavného patriarchy Jakuba.

Jakub pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. Jeho rodiče byli rybář Zebedeus a Salome, jeho bratrem byl Jan, apoštol a evangelista.

Ježíš ho povolal hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi i s mladším bratrem Janem, když na lodi společně se svým otcem spravovali sítě (viz Mt 4,21-22 nebo Mk 1,19-20). Byli totiž rybáři a ve svém řemesle zřejmě i podnikatelé, neboť měli najaté pomocníky (viz Mk 1,20). Podle evangelia oba velkodušně opustili otce i loď a šli za ním. Ve zmíněných seznamech Kristových apoštolů zaujímá Jakub druhé místo po Petrovi u Marka (3,17) nebo třetí místo po Petrovi a Ondřejovi v evangeliích Matouše (10,2) a Lukáše (6,14), zatímco ve Skutcích apoštolů přichází po Petrovi a Janovi. Tak je také zmíněn před Janem, když oba bratři žádají Ježíše, aby seděli jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici ve chvíli jeho uvedení na trůn v království (Mk 10,35-40).

Pro jejich bouřlivý temperament dal Ježíš oběma bratřím, Jakubovi a Janovi mnohoznačné přízvisko "Boanerghés", což znamená "synové hromu" (viz Mk 3,17). Lukáš totiž vypráví, že když Ježíš se svými učedníky putoval do Jeruzaléma, poslal před sebou posly: "Ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil? On však se obrátil a přísně je pokáral" (viz Lk 9,52-55).

Jakub je v úryvcích Písma častěji uváděn za Petrem hned na druhém místě a tím je zdůrazněna jeho důležitost. Spolu s Petrem a Janem patřil Jakub ke Kristovým privilegovaným učedníkům, usuzuje se z toho, že byli Ježíšem povoláváni k významným intimním událostem. Ať šlo o vzkříšení dcery Jairovy (Mk 5,37; Lk 8,51), o událost Proměnění na hoře Tábor (Mt 17,1; Mk 9,2; Lk 9,28), zahájení tzv. eschatologického proslovu (Mk 13,3) nebo povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě, kde se pak z úzkosti potil krví (Mt 26,37; Mk 14,33). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Jedna věc zůstává naprosto jasná, a sice to, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě, podílel se na jejím budování a spolu s Petrem za ni cítil pastorální odpovědnost.

Podle jedné pozdější tradice sahající k Isidorovi ze Sevilly hlásal Jakub evangelium ve Španělsku, které bylo důležitým regionem římské říše. Jiná tradice uvádí, že jeho hlavním působištěm byl Jeruzalém a Samařsko. Podle ní se Španělsko stalo až domovem jeho ostatků. O jeho legendárních cestách však není spolehlivých pramenů. Naprosto spolehlivé je, že v Jeruzalémě byl kolem velikonoc roku 44 zatčen vojáky Heroda Agrippy I., který byl vnukem Heroda Velikého, a na příkaz krále sťat mečem. Jakubovu popravu uvádějí Skutky apoštolské (viz Sk 12,2) a hodnověrná zpráva o ní existuje také od dějepisce Eusébia ve spisech Klementa Alexandrijského. Jakub byl první z dvanácti Kristových apoštolů, který podstoupil mučednickou smrt.

 

 Legendy o svatém Jakubovi

V souvislosti s jeho popravou se také mluví o farizeovi Josiáši, který mu prý při zatýkání za pomoci uplacené lůzy hodil kolem krku provaz. Cestou na popraviště šel průvod kolem domu, kde seděl muž nemocný dnou; nebyl schopen chůze a prosil Jakuba o pomoc. K smrti odsouzený nemocnému řekl: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele.“ Muž se zvedl a mohl zase chodit. Josiáš se pod vlivem tohoto zázraku obrátil. Na popravišti prosil Josiáš za odpuštění a vyznal víru v Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje a byl pak spolu s Jakubem sťat.

Legend, vysvětlujících, jak se z Jeruzaléma po Ježíšově smrti svatý Jakub dostal až na Pyrenejský poloostrov, je několik. Podle jedné z nich se vydal hlásat evangelium pryč z Palestiny a došel až do dnešního Španělska.

Jeho misijní činnost na Pyrenejském poloostrově se setkala s rozhodným odmítnutím místního obyvatelstva. Svatému Jakubovi se zde podařilo získat jen 8 učedníků. Legenda vypráví, že se všichni setkali jedné noci za zdmi římské pevnosti Caesaraugusty na pravém břehu řeky Ebro. Zklamán neúspěchem svého misijního působení chtěl se sv. Jakub ihned vrátit do Palestiny. A právě tehdy uprostřed mrazivé lednové noci roku 40 se na nebi ukázal neobvyklý jas a v něm andělé, kteří přinášeli jaspisový sloup (pilar) s Matkou Boží. Andělé postavili sloup na zem a Panna Maria promluvila ke svatému Jakubovi: "Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků." Svatý Jakub na místě vybudoval kapli, která se nazývá Santa Capilla (nyní je uvnitř velké budovy Baziliky Panny Marie "El Pilar"). Poté se svatý Jakub vrátil do vlasti a tam roku 44 zemřel mučednickou smrtí na rozkaz Heroda Agrippy. Jeho tělo naložili učedníci na loďku a pustili na moře, aby nebylo zneuctěno. Andělé pak vedli loďku celým Středozemním mořem, až ji vlny vyplavily na španělském pobřeží. Tam tělo našli jeho španělští učedníci a pochovali jej na místě, kde dnes stojí Santiago.

Křesťanští rytíři, kteří bojovali proti Maurům za nezávislost Španělska, říkali, že se jim svatý Jakub několikrát zjevil na bílém koni, aby proti Maurům bojoval za křesťanství. Podle jedné pozdější legendy se svatý Jakub zázračně objevil během bitvy u Clavija. Proto je někdy nazýván jako Matamoros (Maurobijec).

 Ostatky svatého Jakuba

Jakub byl zprvu pohřben v Jeruzalémě. Podání vypravuje, že první křesťané postavili na místě Jakubova umučení v Jeruzalémě kostel svatého Jakuba. Odtud byly jeho ostatky prý za císaře Justiniána I. přemístěny do palestinského kláštera Raithu. Někde je uváděno, že jde o Sinaj a dobu kolem roku 70, kde postavili klášter svatého Jakuba, dnešní klášter sv. Kateřiny. Existuje i legenda, podle které Jakubovy ostatky přenesli andělé do paláce pohanky Lupy, která se ve Španělsku stala křesťankou. Kolem místa hrobu v jejím paláci byl později vystavěn chrám a město Santiago de Compostela.

Pravděpodobnější je podání týkající se přenesení Jakubových ostatků do Španělska třemi mnichy. Ti se k tomu rozhodli v době, kdy strážci kláštera, ustanovení z potomků otroků, odpadli k mohamedánské víře. K přenesení snad tedy došlo na ochranu před Saracény. Nejprve byla za místo zvolena Zaragoza, ale ta byla v roce 714 dobyta. Na ochranu před Maury prý ostatky byly přeneseny k Irii Flavii v Galicii, kde na čas upadly v zapomenutí a teprve za krále Alfonse Cudného (791-842) byly v tamní mramorové hrobce roku 813 objeveny biskupem Teodomirem z Irie. Údajně jako první si mimořádného hrobu všiml poustevník Pelayo, přičítaje to třpytu hvězd. Když král Alfons nad hrobem vystavěl ke cti sv. Jakuba v roce 816 chrám, který byl posvěcen 25. července 816 (odtud je stanoven den svátku), přeložil k němu biskup své sídlo a zároveň začalo kolem vyrůstat město Santiago de Compostella.

O Jakubův hrob v Compostelle zprvu pečovali benediktýni, ale po nájezdu Maurů roku 997 byl původní chrám zničen. Král Alfons III. Veliký (Asturský) dal nad hrobem apoštola vystavět v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu s půdorysem latinského kříže. Mezi její architektonicky nejvýznamnější části patří z jižní strany portál zlatníků a portál Slávy, tvořící hlavní průčelí katedrály. Ostatky sv. Jakuba byly uloženy do stříbrné rakve v chrámové kryptě. Do pražské katedrály sv. Víta se v roce 1212 dostaly zub a další dvě částky z ostatků svatého Jakuba.

Svátek se tradičně slaví 25. července s tím, že pokud připadne na neděli, zahajuje se v Compostelle svatý Jakubův rok (ustanovení papeže Kallixta II.). Papež Alexandr III. udělil Santiagu de Compostella titul Svaté město (jako má Jeruzalém a Řím) i odpustková privilegia. Santiago de Compostela se stalo od 10. století nejvýznamnějším poutním místem středověku, které přitahovalo až do 15. století více poutníků než Řím nebo Jeruzalém. K místu na severozápadě Španělska vznikly četné slavné poutní cesty, které jsou lemovány kláštery, kostely, útulky a kaplemi (Svatojakubská poutní cesta). Místo Jakubova hrobu je stále předmětem velké úcty a dodnes je cílem četných poutí, nejen z Evropy, ale i z celého světa.

 Ikonografické znázorňování

Na dřívějších znázorněních vidíme Jakuba Staršího jako apoštola, většinou s knihou či svitkem evangelia. Později se objevuje téměř vždy jako poutník s holí, kloboukem, brašnou a mušlí hřebenatkou. Podobně (také s poutnickým kloboukem, holí a mušlí hřebenatkou) bývá znázorňován svatý Roch, který ale na rozdíl od svatého Jakuba zpravidla odkrývá své stehno (nad kolenem), nebo přímo ukazuje na ránu na něm. Na některých zobrazeních jsou také poukazy na jeho mučednictví (atribut meče). A konečně poslední verzí, používanou především na Pyrenejském poloostrově, je znázornění sv. Jakuba jako rytíře maurobijce ("Matamoros", "bijec Maurů", "Santiago Matamoro"). Svatý Jakub (Santiago) je uctíván jako národní patron Španělska, je také patronem poutníků, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků; vzýván je za dobré počasí i na ochranu před revmatismem. Jeho památku obzvláště vzývá řád svatojakubských rytířů.

 Svatojakubská mušle

Symbolem poutníků putujících do Santiaga de Compostelly je Svatojakubská mušle. Původ mušle pochází z legendy, podle které portugalský rytíř stál v blízkosti přístaviště, kde stála loď, která přivezla ostatky svatého Jakuba do Španělska. Když jeho kůň viděl podivuhodný a světlý třpyt, který dopadal z hvězd na apoštola, byl z pohledu tak vyděšený, že skočil do vody a vzal s sebou do hlubin i rytíře. Rytíř byl zachráněn a vytažen na palubu. Zachránci plni úžasu viděli, že jeho tělo bylo zcela pokryto svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, které se váží ke Svatojakubské mušli. Všechny mají v podstatě stejnou předlohu příběhu, totiž svatým Jakubem zázračně zachráněné lidi

SV.IVAN - jedna z reinkarnací Ivana Píši

Svatý Ivan Poustevník - podle Ivana Slavíka
U zrodu českého křesťanství stojí postavy tří světců: svaté Ludmily, jejího vnuka knížete svatého Václava ( vládl 922 - 929 ) a svatého Ivana. Co do místa, hraje tu svou roli kraj blízko Berouna, neboť na zdejším Tetíně došlo k setkání poustevníka s Ludmilou a jejím chotěm Bořivojem, prvním křesťanským českým panovníkem, který přijal křest z rukou sv. Metoděje na Moravě. 

Duch záporu nemiluje svatost a tak k postavám světců se obvykle váže zpochybňování. Neušel mu ani svatý Ivan. Existuje o něm staroslověnská legenda, dochovaná však jen v ruských opisech, jež by měla být zárukou starobylosti. Osvícenec a racionalista Dobrovský ji bez důkazu prohlásil za smyšlenku. Povrchnímu pohledu se zdá, že její stáří je otřeseno tím, že do Ruska se dostala polským prostřednictvím až z pozdní Hájkovy kroniky (1541). Jenže ruská staroslověnská verze obsahuje i odchylky, které u Hájka nejsou. Tím více překvapuje lehkověrnost nejnovějšího sborníku o českých světcích Bohemia sancta (1990), kde ve zlehčující pouze několikařádkové stati. Otázka svatoivanská od zesnulého vídeňského profesora F.V. Mareše je postava Ivanova odbyta slovy: "... jsou zde ( u Sv. Jana pod Skalou ) ostatky svatého Ivana, jejichž pravost je však pochybná a velmi sporná je i historická existence Ivana vůbec." 
Zarážející je na tomto výroku jeho nevědecká apriornost, když v čase jeho otištění nebyly ostatky dosud odborně prozkoumány. K tomu však již dnes došlo a výsledek je právě opačný. 

Antropologický průzkum provedený prof. Vlčkem z Národního muzea v Praze (který mimo jiné zkoumal také ostatky všech Přemyslovců) konstatuje, že jde o pozůstatky člověka z doby Bořivojovy a který žil delší dobu ve vlhkém prostředí, což se u Ivanova pobytu v jeskyni plně shoduje. Navíc lze ze složení ostatků zjistit, že se živil převážně vegetariánskou, skromnou a málo výživnou stravou. 
Co se týče historické spolehlivosti legendárního životopisu, tu potvrzuje řada faktů o prokazované úctě dávno před Hájkem. Tak už kníže Břetislav I. ( 1035-55 ) zde dal postavit kaplanku v "pustině sv. Ivana" a podřídil ji klášteru Ostrovskému, jehož mniši zde zřídili benediktinský klášteřík. To vše jsou projevy starobylé úcty, navazující bezprostředně na legendu svatoivanskou. 

Do kulturně náboženských dějin českých ovšem určitě patří vznik náboženského bratrstva ivanitů ( 1725 ), kteří žili v různých poustevnách, obstarávali osamělé poutní kostely a kaple, např. jako kostelníci, zvoníci či hrobaři a měli dovoleno nosit řehoní oděv. Kongregace byla zrušena v roce 1782. 
Zajímavé poznatky k historicitě sv. Ivana přinesl ve 30. letech našeho století prof. Josef Vašica, vynikající znalec staroslověnského a barokního písemnictví. Ve zmíněné staroslověnské legendě se třikrát činí zmínka, že jde o Ivana Korvatského (což se dříve interpretovalo podle Hájka jako Chorvatský a původ světcův tak byl kladen k jižním Slovanům ). Byl synem knížete Gostomysla ( lat. Gostimulus ). Ten opravdu žil, ale byl vladařem polabských Obodritů, jinak Bodrců. Padl roku 844 v bitvě proti císaři Ludvíku Němci, měl tři syny: Sigfrida, Evarda a Ivana, což nesouvisí se slovanským Ivanem, ale se slovní podobou Owein, Ivayn, Eventus (doklad iroskotských misií mezi Slovany). 

Duchovně spadla Ivanova vlast pod klášter Cobeia Nova, čili Corwei u Höxteru na řece Veseře ( založen 822 ). Epiteton korvatský znamená příslušnost k tomuto klášteru, kam bylo mezi léty 856-77 zapsáno 50 nových mnichů a mezi nimi figuruje i Unwanus nebo Unvanus, což může být podoba tehdejšího pravopisu Iuuanus. Odpovídá to časově Bořivojově epoše u nás. Tak dostává podoba popíraného světce překvapivě konkrétní rysy, stvrzené antropologicky, starobylou úctou i historickými podrobnostmi. 

Církevní úcta je povolena na den 25. června. Pražský arcibiskup Ferdinand Sobek z Bilenberka ( 1618-75) dal tomuto prvotnímu českému křesťanu na místě jeho pobytu u Sv. Jana pod Skalou postavit Carlem Luragem barokní chrám, místními ctiteli v současné době - po totalitním chátrání - opět zvelebený. Základní kámen k němu položil r. 1656 Leopold I. ještě jako princ. Už roku 1598 sem přivedli jezuité barokní procesí, později sem putovali i císařové Matyáš, Ferdinand II. i III

PŘEVZATO Z WIKIPEDIA (článek čaroděj všeobecně doplnil Čaroděj)

licence dle: http://creativecommons.org/licenses/by-nd/3.0/cz/

Všechny mé zbylé reinkarnace nebyli tak významné abych je zde zmiňoval, ale vždy jsem byl v královských , nebo významných rodinách.

Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | podmínky

Licence Creative Commons
http://www.lecivydomek.cz/carodej, jejímž autorem je Ivan Píša, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported .